Symfonie č. 2

Fibichova druhá symfonie je považována za první významné orchestrální dílo, které vzniklo pod dojmem osudového milostného vztahu s Anežkou Schulzovou. Počátek tohoto vztahu je shodný se začátkem Fibichovy práce na jeho druhé symfonii Es dur - rok 1892.

Osudová láska Anežka Schulzová

Právě v tomto roce, kdy mimochodem odjíždí Antonín Dvořák do USA, aby tam dále rozvíjel svoji světovou kariéru, začíná i zcela nečekaná kapitola Fibichovy umělecké a životní dráhy. Život Zdeňka Fibicha mohl vcelku bez problémů probíhat a těšit se z narůstajících domácích i mezinárodních úspěchů, kdyby potřetí a nejosudověji nezasáhla do jeho života žena. V roce 1892 se Fibich zamiloval do tehdy čtyřiadvacetileté Anežky Schulzové (1868-1905). Tento milostný vztah přináší do Fibichovy tvorby zcela nový rozměr. Zdeněk Fibich se s Anežkou v tomto roce nesetkává poprvé. K úplně prvnímu setkání obou dochází buď 1. 10. 1885 nebo 15. 10. 1886. Tehdy se k němu Anežka přišla učit hrát na klavír. Oba dva tehdy ještě netušili, jak osudové následky bude mít jejich setkání o několik let později. V roce 1892 se setkávají podruhé. Právě v tomto roce vyhledává Anežka Fibicha, aby se stala opět jeho žačkou v oboru hudební kompozice. Tuto situaci později zpracoval Fibich ve svém klavírním cyklu  Nálady, dojmy, upomínky, č. 126 „jak se Anežka učila". Fibichův pozdní vztah k Anežce se promítá prakticky do všech děl tohoto posledního tvůrčího období. Snad největším svědectvím je rozsáhlý cyklus klavírních miniatur - jak říkal Fibich - „kousků" - Nálady, dojmy a upomínky. Toto období se dá přirovnat k jakési tvůrčí explozi. Někdy se motivy z „Dojmů" zrcadlí v další tvorbě, někdy je ze své tvorby přejímá do „Dojmů". Z cyklu Nálady, dojmy a upomínky vyšlo celkem tiskem 376 skladeb a skladbiček, ale vzniklo jich daleko více. O osobnosti Anežky Schulzové si řekneme více v příštím díle.

Druhá symfonie vznik a premiéra

Svou druhou symfonii Zdeněk Fibich komponoval dle Hudcova Tematického katalogu mezi 12. dubnem 1892 a březnem roku 1893. Svou premiéru pak měla symfonie 9. dubna 1893 v Praze, a to, jak uvádí Ludvík Boháček, v sále Rudolfina. Řízení se ujal samotný autor. O úspěchu, který tehdy symfonie sklidila, jistě svědčí i skutečnost, že ještě téhož roku, konkrétně 10. prosince 1893, uvedla skladbu Vídeňská filharmonie za řízení Hanse Richtera.

Symfonie č. 2 Es dur, op. 38

Svou symfonii rozvrhl Fibich do klasického čtyřvětého konceptu. Ačkoliv ji nelze označit za monotematickou, hlavní téma (resp. motiv) z věty první se nám postupně objeví ve všech větách. Je tedy zjevné, že ho Fibich považoval pro symfonii za zcela zásadní. O možná skrytém významu tohoto motivu se dozvídáme z dopisu bratra Anežky Bohuslava, který je datován 21. 2. 1951. Dle tohoto dopisu se v rodině traduje, že hlavní motiv Fibichovy symfonie je Fibichovo zvolání „Anežko drahá, teď jsi má".

O tom, že Fibich značnou část svých citů k Anežce vyjadřoval pomocí hudby, bylo pojednáno v předchozím odstavci. S určitostí se pravdivost této teze dá jen těžko ověřit, zůstala nám pouze partitura, kde musíme nalézt odpověď.

1. věta - Allegro moderato

První věta naplňuje znaky sonátové formy. Expozice je mezi takty 1-85, provedení 86-136 a repríza se závěrem 137-283.

Expozice 1-85
Celou oblast expozice můžeme rozčlenit na pododdíly, a to oblast hlavního tématu 1-38, oblast vedlejšího tématu 39-59 a oblast závěrečného tématu 60-85. Zajímavý je rovněž charakter všech tří témat. S tématem hlavním pochopitelně pracuje Fibich nejvíce, a to jak bylo uvedeno výše, nejen ve větě první, ale i v ostatních. Někdy k nám tedy promlouvá mužně a pevně, někdy je naopak lyrické a jemné, jindy roztoužené.
Oblast hlavního tématu si můžeme rozčlenit na další menší oblasti, z nichž každá má svou tematickou a tektonickou funkci. Oblast 1-10 exponuje hlavní téma (motiv), tektonicky je však přípravou. Takt 11-13 je přechod k hlavní části (takty 14-34). Mezi takty 35-38 dochází k závěrečnému uklidnění. Kolik výrazu, děje a pohybu dokázal Fibich vytvořit na ploše pouhých 38 taktů.
Celý hlavní motiv (Allegro moderato) je čtyřtaktový a charakteristické je střídání nástrojových skupin - viz takty 1 a 2. Jedná se o jakousi otázku a odpověď, jakoby spolu hovořil muž a žena. Zatímco při prvním exponování má charakter jako by vystupovalo z mlhavé dálky, jako by bylo jen příslibem, jak rozdílná je jeho rozhodná verze v plném orchestru od taktu 24. Vedlejší téma je pak jednoznačně lyrické. Hlavní úlohu v něm nese klarinet, který má výrazné sólo. Jaroslav Jiránek uvádí souvislost mezi tímto tématem a Dojmem č. 46, který je motivem Anežčiny hlavy.

Téma závěrečné (Più mosso) je pak jednoznačně mužné a pevně odhodlané. Velice sofistikovaně však vychází z tématu hlavního. Používá část hlavního motivu v plném znění (dřeva 60-61) i jako figuraci (62 a dále). Zejména v basové lince však přináší nový tematický materiál.

2. věta - Adagio

Vyniká svou okouzlující melodikou i hlubokou citovou vroucností, jako by se jednalo o milostnou píseň. Tomu odpovídá i formální členění (ABA1 s codou). Oddíl (A) se nachází mezi takty 1-35, střední, výrazně kontrastní díl (B) mezi takty 36-63 a díl (A1) mezi takty 64-112, přičemž je patřičně rozšířen o závěr. Zajímavostí je pak nahlédnutí do pramenů, které předcházely definitivní verzi symfonie. Zde si všimněme odlišností mezi klavírním výtahem a partiturou, které jsou právě v druhé větě nejmarkantnější. Celá úvodní melodie je v klavírním výtahu zcela odlišná. Možná se jedná i o důkaz, jak úzkostlivě hledal Fibich definitivní tvar právě pro tuto hudbu.
V oddíle (A) Fibich vytváří širokodechou melodii, s širokým intervalovým rozptylem - (první a čtvrtý tón decima).

Celá pasáž je vedena v dlouhých tazích, takže vrchol oddílu (A) přichází až v taktu 25. Od taktu 29 je již připravován nástup středního oddílu (B). Jaroslav Jiránek hovoří o oddíle (B) jako o „à la marche funèbre", což dokládá pozdějším použitím podobného materiálu ve střední části Nálady č. 34 z Fibichova cyklu Nálady, dojmy a upomínky. Tato Nálada měla značit obraz neshody s Anežkou v září 1894.

Ve střední části (mezi takty 54-64) využívá Fibich i drobného motivku, který se nám vyskytl v oddíle (A) mezi takty 29-35. Za codu můžeme považovat oddíl od taktu 96. Ten ještě lehce připomene zejména v taktu 96 svým rytmem motiv neshody, který je však rozptýlen v hladivých figuracích houslí s flétnou, aby ještě v taktu 100 přišel ke slovu vroucný motiv z úvodu. Mezi takty 109-112 zaznívá Fibichovo zvolání, v klidném podání pizzicat smyčců a tympánu.

3. věta - Scherzo

nese tempové označení Presto. Formálně se jedná rovněž o třídílnou formu (ABA s codou). Pro správné pochopení tempa celé věty však zůstává klíčový střední díl věty - Trio - Molto meno mosso. To je typickým příkladem použití Sousedské, se kterým jsme se mohli u Fibicha setkat např. v jeho svitě Dojmy z venkova, kterou jsme rozebírali v druhém díle našeho seriálu, byť je pozdějšího data než symfonie.

Díl (A) je hravou hudbou s veselým charakterem. V této větě navíc Fibich nejmistrněji „schoval" své zvolání, povšimněme si ho v taktu 99-102, v trubkách a lesních rozích. Stejně tak v taktech 111-114.

4. věta - Allegro energico

Vítězným zakončením celé symfonie je věta čtvrtá.

Její forma by se rovněž dala charakterizovat jako (ABA1 s kodou). Oddíl (A) se nachází mezi takty 1-84, oddíl (B) mezi takty 85-167. Oddíl (A1 s kodou) pak mezi takty 168-310. Oddíl (A) bychom si mohli rozčlenit na další menší oddíly. První z nich je oddíl 1-38. Ten můžeme rozdělit na (a) 1-17, (b) 18-30 a (a1) 31-38. Oddíl (a) přináší ráznou, mužnou hudbu. Oddíl (b) přináší oproti předchozímu zpěvnou hudbu, hlavní role se ujímají violoncella (Molto cantabile). Pozoruhodná je i virtuózní figurace prvních a druhých houslí (leggiero). Oddíl (a1) je pak zkrácenou verzí oddílu (a). Zcela odlišný charakter přináší následující oddíl Meno mosso. Ten si opět můžeme rozdělit na dvě části a to 39-47 a 48-56. Hudba má zde více oddechu a hravosti. Všimněme si např. hobojového sóla mezi takty 41-42 resp. 50-51. Celá část (A1) mezi takty 57-98 (Tempo primo) je pak provedením témat exponovaných v oddíle (A). Fibich využívá zejména nejrůznějších imitačních technik. Celá pasáž narůstá dynamicky i instrumentačně a končí slavnostní náladou ze začátku věty. Po repetici přichází oddíl (B). Ten je uvozen přechodovým reminiscenčním oddílem mezi takty 85-108. Zatímco část 85-98 zpracovává motivy z oddílu (A) věty čtvrté, část mezi takty 99-108 nám přináší další obměnu osudového motivu „Anežko drahá, teď jsi má". Ten zaznívá ale ve zcela jiné podobě než doposud. Jako kdyby ztratil ze své lehkosti, zní zatěžkaně, navíc v mollové variantě, povšimněme si i triolového zápisu v alla breve taktu, proti němuž kráčí bas, který je vlastně variantou úvodního motivu čtvrté věty. Až osudově zaznívá nástup pozounů v taktu 103.

Veškeré chmury se však rozplývají již během taktů 107 a 108 a připravují nástup nového oddílu Meno mosso. Ten se nachází mezi takty 109-133. Jedná se o jakési milostné zastavení. Tematický materiál je totožný s upomínkou č. 132 a nelze ho charakterizovat jinak, než jako vroucnou píseň lásky.

Mezi takty 134-141 se nachází přechodový oddíl, který nás vrací zpět do víru základního charakteru celé věty. Mezi takty 142-166 přichází oddíl zpracovávající motivy oddílu (A). Do oddílu (A1) se dostáváme v taktu 167. Velký oddíl (A1) je téměř doslovným opakováním (A), povšimněme si však např. inovace v taktu 188-190, kde se opět zapojuje Fibichovo zvolání. Mezi takty 193-229 sledujeme opět zpracování témat oddílu (A), přičemž takty 218-229 nám již připravují nástup cody. Ta se nachází mezi takty 230-310 (Più mosso). Snad nikoho nemůže překvapit, že triumfální vyústění celé symfonie bude patřit právě Fibichovu zvolání a ústřední myšlence celé symfonie. Ta se objevuje jednak jako doprovodná figura (např. takt 230 lesní rohy tympány, sekundy a violy), aby pak zazněla naplno mezi takty 257-258. V oddílu Molto vivace 279 si pak ještě připomeneme některé prvky ze Scherza. Od taktu 295 pak následuje opravdová coda, která je opět dialogem mezi žesti: „Anežko moje" a smyčci „jsi má".

Svoji druhou symfonii, první dílo Fibichovy tvůrčí epochy, která je až do skladatelovy smrti ovlivněna plně vztahem k Anežce Schulzové, končí autor triumfálně. Tato symfonie, vrcholné dílo svého autora, patří ke skladbám, které snesou konfrontaci s nejsilnějšími symfonickými díly české i světové literatury.