Životopis

Dětství (1850 – 1859)

Zdeněk Fibich se narodil 21. 12. 1850 v myslivně poblíž Všebořic u Dolních Kralovic v rodině lesníka Jana Fibicha (1819 – 1882) a jeho ženy Marie Fibichové roz. Römischové (1823 – 1891). Rodiče se seznámili během otcových studií na „k. k. Forst-Lehranstalt zu Mariabrunn", lesnické škole na území dnešní Vídně (část: Hadersdorf-Weidlingau), založené v roce 1813. Pro malého Zdeňka Fibicha to mimo jiné znamenalo, že vyrůstal ve dvojjazyčném německo-českém prostředí, což v této době nebylo nic neobvyklého. Své nejútlejší dětství strávil obklopen hlubokými lesy ve všebořické myslivně, v přírodě, která pro něho zůstala důležitým inspiračním okruhem po celý život. Tajemnou atmosférou lesa, s nímž se pravděpodobně setkával i v rámci svých prvních dětských toulek a her, na nás dýchá jeho Symfonie č. 1. Rod Fibichů byl spjat s lesnictvím a se službou u šlechtického rodu Auerspergů již od poloviny 18. století. Naproti tomu Fibichova matka pocházela z Vídně. Její otec byl rakouský výrobce textilu a majitel nevelké továrny. Práce otce Jana s sebou však nesla i časté stěhování. Ještě před narozením Zdeňka tak manželé Fibichovi žili v myslivně ve Švihově, kde se v roce 1843 konala i jejich svatba, posléze ve Všebořicích. V prosinci 1857 se ze Všebořic rodina stěhovala do Libáně u Nasavrk. Další stěhování proběhlo v roce 1870 do Žák u Čáslavi. Časté stěhování a cestování popisuje v jeho raném literárním dílku - záznamy z cesty do Terstu 16. 5.–12. 6. 1861 Reize-Notizen gewidmet seinem lieben Vater. Tehdy pravděpodobně cestoval jen čtyři roky nově otevřenou Jižní dráhou z Vídně do Terstu přes Alpy – i láska k těmto velehorám a k železnici mu pak zůstala na celý život.

mapa.gif123

1 Všebořice | 2 Libáň | 3 Žáky

Nahoru

Léta studií a putování (1859 – 1870)

V roce 1859 dochází ve Fibichově životě k velké změně. Rodina bydlela od roku 1857 v Libáni a odsud Zdeněk v roce 1859 odešel studovat na Öffentliche Knaben-Hauptschule des k.k. Schulrathes Hermann do Vídně, kde se o něj v letech 1859 – 1862 pravděpodobně mohli starat jeho prarodiče Anton a Terezie Römischovi z matčiny strany.
Školní rada Johann Hermann, na jehož škole Fibich studoval, byl významným rakouským pedagogem a průkopníkem moderních vzdělávacích metod. Zdeňku Fibichovi se tak nemohlo dostat lepší základní průpravy pro jeho další vzdělání.

Průběžné informace o této škole přinášel pravidelně časopis „Oesterreichischer Schulbote". Škola byla založena právě roku 1859, takže Fibich patřil k jejím prvním žákům. Byl zřejmě přijat hned do 2. třídy, jak dokazuje výroční zpráva Hermannovy školy, za rok 1861/1862, kde je Fibich veden už jako žák 4. třídy.

3780-image-1368390093.jpg
Zdeněk Fibich v 11 letech
Dosavadní venkovský svět hájoven a lesních samot se najednou dostává do prudkého kontrastu s imperiální Vídní, která od roku 1857, kdy císař František Josef nařídil zbourat městské hradby, dostává svůj monumentální a zároveň elegantní charakter. Vzdálenost Vídně a Libáně s sebou přinesla i nutnost cestování, a tak se zrodila další celoživotní Fibichova láska – železnice. Po tříletém pobytu ve Vídni nastupuje Fibich v letech 1863 – 1865 na malostranské gymnázium v Praze. Ovšem i na tomto ústavu se vyučovalo německy. Zároveň se stává žákem hudebního pedagoga Zikmunda Kolešovského (1817- 1868) a od roku 1865 začíná intenzívněji komponovat. Již tehdy se mladý Fibich rozhodl pro hudební dráhu, a tak je jeho další studijní zastávkou Lipsko, kde začal studovat 6. 10. 1865 na konzervatoři. Pomohl mu k tomu jeho strýc Raymund Dreyschock.
Raymund Dreyschock (1824 – 1869), rodák z Žáků u Čáslavi, byl významný houslista, pedagog a skladatel, mj. koncertní mistr orchestru lipského Gewandhausu. Po návratu z Lipska v roce 1866 byl Fibich rok doma, poté 19. 7. 1868 odjel do Paříže a působil jako učitel klavíru a klavírista. Jeho poslední studijní zastávkou ve školním roce 1869/70 se stal Mannheim. Zde studoval u ředitele mannheimské opery Vincenze Lachnera (1811 – 1893).

Mezi nejdůležitější události tohoto období patří setkání s hudbou Richarda Wagnera - konkrétně s operou „Mistři pěvci norimberští".

Nahoru

Umělecké začátky v Praze a epizoda ve Vilniusu (1871-1874)

Zdeněk Fibich v 21 letech
Zdeněk Fibich v 21 letech
V květnu 1871 Zdeněk Fibich přišel do Prahy jako mladý umělec s důkladnou průpravou a solidní znalostí evropských hudebních poměrů. Jaká byla Praha v sedmdesátých letech 19. století? Celá předchozí dekáda šedesátých let byla od vydání Říjnového diplomu 20. 10. 1860 ve znamení probouzejícího se českého národního živlu ve všech oblastech, a i když rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 přineslo Čechům velkou frustraci, tento proces sílícího hnutí a etablování samostatného českého národa se nedal zastavit. Svoji roli sehrála i Prosincová ústava z téhož roku, která de facto garantovala na území Rakouska základní občanské svobody. V kulturní oblasti došlo k tak významným událostem jako bylo položení základního kamene Národního divadla 16. 5. 1868.
Bedřich Smetana je v době Fibichova příchodu do Prahy kapelníkem Prozatímního divadla a má za sebou kompozici oper Prodaná nevěsta a Dalibor. Mladý Antonín Dvořák právě v roce 1871 odchází z orchestru Prozatímního divadla, kde do té doby působil jako violista, na svém kontě má kompozici operní prvotiny Alfréd a píše první verzi opery Král a uhlíř.

Mladý Fibich se postavil umělecky, esteticky i lidsky do okruhu Bedřicha Smetany a Otakara Hostinského a hájil tuto tvůrčí linii moderní opery a dramaturgie proti útokům a obviňování z „wagnerianismu" a „hudebních výstředností" (Berlioz – Liszt - Wagner) po celý život. Právě v tomto ovzduší začal Fibich komponovat svoje první symfonické básně – Othello, op. 6 (1873). I v tom lze najít analogii s dílem Bedřicha Smetany, stejně jako v jednom z prvních zhudebnění české látky z tehdy nesmírně aktuálního Rukopisu královédvorského – symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk, op. 37 (1873). Jen pro zajímavost: Smetanova symfonická báseň Vyšehrad vzniká o rok později.

Osobní život

07_betty_fibichova.jpg
Betty Hanušová
Zásadní změny se odehrávají i ve Fibichově osobním životě. V srpnu 1869, když byl o prázdninách v Jilemnici, seznámil se s rodinou mlynáře Josefa Hanuše. Josef Hanuš měl početnou rodinu, tři syny Josefa, Františka, Jaromíra a tři dcery Annu, Betty a Růženu. Betty byla od debutu v Bendlově opeře „Lejla" (4. ledna 1868) členkou české opery v Praze. Fibichovi se v rodině mlynáře zjevně líbilo, a tak složil i několik skladeb, z nichž např. Zastaveníčko pro soprán, tenor a bas zřejmě odpovídalo hlasům, kterými rodina Hanušova disponovala. Ačkoliv k hudbě měla nejblíže prostřední Betty, zaujala Fibicha nejmladší dcera Růžena. Když ji Fibich poznal, bylo jí 18 let. Při pobytu v Jilemnici se však projevuje i další Fibichova láska – hory. Fibich byl až do konce života milovníkem hor, právě při pobytu v Jilemnici ho upoutaly natolik, že dokonce strávil několik dní na Labské boudě.

Epizoda ve Vilniusu

04_ruzena_fibichova.jpg
Růžena Hanušová
Vztah s Růženou Hanušovou zpečetili společným sňatkem 20. 2 1873 a mladý pár odjel do hlavního města litevské gubernie Vilniusu (1873–74). Fibich zde na základě styků Jana Ludevíta Procházky s ruským prostředím a díky doporučení Bedřicha Smetany působil jako učitel sborového zpěvu na pěti školách. Úroveň kulturního života v tehdejším guberniálním městě se nedala srovnat ani s Prahou a ani s městy, kde Fibich předtím studoval. Napsal zde mj. Smyčcový kvartet A dur, kde jako první český skladatel použil místo scherza polku. Později ji použil ve své svitě Dojmy z venkova. Dne 13. ledna 1874 se narodila Fibichovým dvojčata Richard a Elsa, pojmenovaná na počest Richarda Wagnera. Richard ale umírá v den narození a ani Elza není zdravotně v pořádku. Matce Růženě se po porodu obnovila její plicní choroba a aby se o Fibichovu manželku měl kdo starat, přijíždí její sestra Anna. I ta však ve Vilniusu umírá. Fibich tedy netrpělivě čekal na konec školního roku, aby se mohl se svou nemocnou manželkou vrátit domů do Prahy. V polovině srpna se tak stalo, ale stav jeho ženy Růženy se nezlepšuje. 4. října 1874 Růžena Fibichová zemřela a na návrat do Vilniusu tak nemohlo být ani pomyšlení. Fibich slíbil, že si vezme sestru své zemřelé manželky Betty Hanušovou (1846 – 1901) a to 23. 8. 1875 skutečně udělal. Bohužel, 6. dubna 1876 umírá i Fibichova dcerka z prvního manželství Elsa.

 

03R.aB.Hanusovy.jpg
Sestry Hanušovy

Nahoru

Opět v Praze a první velké úspěchy (1875 – 1892)

Konec sedmdesátých let a zejména osmdesátá léta byla v Praze ve znamení příprav otevření Národního divadla. Česká společnost byla už dostatečně silná, aby mohla formulovat nejen kulturní a hospodářské, ale i své politické požadavky. 19. dubna 1880 byla vydána tzv. Stremayrova jazyková nařízení zavádějící „jazykový federalismus" a zrovnoprávňující němčinu a češtinu v tzv. vnějším úřadování. Tlak a síla české politické, kulturní a hospodářské elity v rámci Rakouska-Uherska stále více sílil. V roce 1884 umírá zakladatelský zjev české národní hudby Bedřich Smetana a během osmdesátých let začíná za pomoci Johannesa Brahmse a Fritze Simrocka prudce stoupat hvězdná dráha Antonína Dvořáka – Cigánské melodie (1880), Symfonie č. 7 (1884), Svatá Ludmila (1886), Slovanské tance, op. 72 (1886), Symfonie č. 8 (1889).

Ve stejném roce 1876, kdy Fibichovi umírá jeho dcera Elsa, se mu v druhém manželství s Betty Hanušovou narodil syn Richard (1876 – 1950) a Fibich se už trvale usadil v Praze. Vedle komponování a dirigování (v letech 1875 – 78 byl druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla) se věnuje i řadě dalších činností. Byl aktivní v hudebním odboru Umělecké besedy, spolupracoval s časopisem Dalibor. V letech 1878 – 1881 působil i jako sbormistr pravoslavného chrámu v Praze. Vedle opery Blaník, která vznikla na libreto Elišky Krásnohorské (1874 – 1977), je jeho nejvýraznějším dílem tohoto období opera Nevěsta messinská (1882 – 83), která vznikala ve spolupráci s Otakarem Hostinským. Fibich byl celý život zvyklý žít velmi skromně, dominantou jeho příjmů byla soukromá pedagogická činnost. Zde je třeba zmínit i Fibichův tvůrčí počin v oblasti pedagogiky – spolupráce s Janem Malátem (od září 1883 do května 1886) na Velké theoreticko-praktické škole hry na klavír. V době své kapelnické profese se Fibich výrazně podílel na tvorbě scénické hudby (po vydání CD proklik), z této oblasti se nám však příliš skladeb nedochovalo. Dirigentské působení v Prozatímním divadle zároveň pomohlo k tomu, že jako první úkol dostal Fibich nastudovat melodramy Médea a Ariadna na Naxu českého skladatele Jiřího Antonína Bendy (premiéra 22.prosince 1875). A právě žánr melodramu má v tvorbě Zdeňka Fibicha zcela ojedinělou úlohu. Právě ve svých dílech tohoto uměleckého druhu dospěl Zdeněk Fibich ke zcela specifickému a originálnímu uchopení vztahu hudby a slova v synkretickém spojení, jež vyvolává mimořádný emocionální účinek. To se ukázalo především na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v roce 1892, kde zazářil vedle Smetanovy Prodané nevěsty právě Fibichův první díl Hippodamie - Námluvy Pelopovy, ohodnocený vídeňskou kritikou jako nejcennější přínos do světového divadelnictví. Fibichova tvorba, dlouho tak trochu stojící ve stínu Smetany a Dvořáka, začíná na přelomu osmdesátých a devadesátých let získávat velké úspěchy doma i v zahraničí.

 

Nahoru

Osudová láska Anežka Schulzová – vrcholné tvůrčí období (1892-1900)

16fibichanezkaschulz002.jpg
Anežka Schulzová
Devadesátá léta byla již obdobím ostrého konfliktu mezi sebevědomým a téměř po všech stránkách etablovaným českým národním živlem a německým etnikem v Předlitavské části Rakousko-Uherské říše. V Praze i jinde na českém území přibývalo demonstrací či pietních slavností. Ať už k výročí bitvy na Bílé hoře, upálení Mistra Jana Husa nebo 1. května. Tato masová shromáždění byla často provázena manifestačním zpěvem písní jako Kde domov můj nebo Hej Slované. Docházelo ale i k výtržnostem - např. v rámci oslav narozenin císaře, takže v roce 1893 byl v Praze vyhlášen (ne poprvé a ne naposledy) výjimečný stav. Další, do vzniku samostatné Československé republiky nevyřešený, konflikt byl spojen s tzv. Badeniho jazykovými nařízeními z roku 1897, která měla zrovnoprávnit češtinu i ve vnitřním úředním styku. V Praze již od roku 1885 fungovalo Rudolfinum, v roce 1888 bylo otevřené Nové německé divadlo a v roce 1896 vzniká Česká filharmonie.

17fibichanezkaschulz001.jpg
Anežka Schulzová
Ve stejném roce 1892, kdy odjíždí Antonín Dvořák do USA, aby tam dále rozvíjel svoji světovou kariéru, začíná i zcela nečekaná kapitola Fibichovy umělecké a životní dráhy. Život Zdeňka Fibicha mohl vcelku bez problému probíhat a těšit se z narůstajících domácích i mezinárodních úspěchů, kdyby potřetí a nejosudověji nezasáhla do jeho života žena. V roce 1892 se Fibich zamiloval do tehdy čtyřiadvacetileté Anežky Schulzové (1868 –1905). Tento milostný vztah přinesl do Fibichovy tvorby zcela nový rozměr. Zdeněk Fibich se s Anežkou v tomto roce nesetkal poprvé. K úplně prvnímu setkání obou došlo buď 1. 10. 1885 nebo 15. 10. 1886. Tehdy se k němu Anežka přišla učit hrát na klavír a oba dva ještě netušili, jak osudové následky bude mít jejich setkání o několik let později. V roce 1892 se setkávají podruhé. Právě v tomto roce vyhledala Anežka Fibicha, aby se stala opět jeho žačkou v oboru hudební kompozice. Tuto situaci později zpracoval Fibich ve svém klavírním cyklu Nálady, dojmy, upomínky, č. 126 „jak se Anežka učila". Fibichův pozdní vztah k Anežce se promítá prakticky do všech děl tohoto posledního tvůrčího období. Snad největším svědectvím je rozsáhlý cyklus klavírních miniatur – jak říkal Fibich - „kousků" - Nálady , dojmy a upomínky. Toto období se dá přirovnat k jakési tvůrčí explozi. Někdy se motivy z „Dojmů" zrcadlí v další tvorbě, někdy je ze své tvorby přejímá do „Dojmů". Z cyklu Nálady, dojmy a upomínky vyšlo celkem tiskem 376 skladeb a skladbiček, ale vzniklo jich daleko více. Kdo byla Anežka Schulzová?

Anežka se narodila do rozvětvené rodiny Karoliny Schulzové a prof. Ferdinanda Schulze. Paní Schulzová byla sestrou mladočechů Julia a Eduarda Grégra. Otec Anežky byl profesorem, žurnalistou, a spisovatelem. Rodina byla početná – čtyři synové Ivan, Jiří, Bohuš, Ferdinand a dcery Anežka, Božena a Dagmar. Celá rodina bydlela na Žofíně.

Zdeněk Fibich bydlel nedaleko Žofína v Ostrovní ulici č. 1 – dnes tento dům již neexistuje a na jeho místě stojí nová budova Národního divadla. Právě večery trávené při procházkách po Žofínském ostrově se staly se námětem k jeho symfonickému obrazu „V podvečer".

21ZF46let.jpg
Zdeněk Fibich v 46 letech
Anežka byla z dnešního pohledu moderní ženou, literátkou, ctitelkou Anatola France, a jako jedna z prvních znalkyní severské literatury. Zajímala se ovšem i o hudbu a byla schopna dokonce zpracovat i klavírní výtah hudebního díla – např. Fibichova kvinteta. Není tedy náhodou, že se Anežka stává nejen Fibichovou milenkou, ale i libretistkou jeho dalších oper, čímž nahradila jeho přítele Otakara Hostinského. Ačkoliv situace byla pro všechny strany neúnosná, Fibich se nikdy nerozvedl, zejména pro nesouhlas své manželky Betty. Je ovšem skutečností, že jejich dochovaná vzájemná korespondence svědčí o tom, že se vzájemně ctili jako rodiče společného dítěte. Přesto se ale v roce 1897 odstěhoval od rodiny do malého bytu hned za roh do Pštrossovy ulice, aby si uchránil klid k práci. Mimomanželský vztah, i přes snahu o maximální diskrétnost všech zúčastněných, ovšem tehdejší společnost mohl dráždit a v očích některých Fibichových přátel mohl skladatele poškozovat.

 

Nahoru